Skolioza páteře je změna tvaru páteře v čelní (frontální) rovině. Znamená to, že při pohledu zepředu nevede rovně středem těla, ale uhýbá a tvoří jeden z charakteristických tvarů “doprava/doleva” (nejčastěji “S křivku” s různou mírou symetrie nebo C křivku). V současnosti se jedná o velice častou diagnózou u dětí, ale nejedná se o nikterak nový jev. Skoliotické držení nebo přímo změněný tvar páteře je diagnóza vznikající na podkladě mnoha příčin, z nichž některé jsou jasně biomechanicky odůvodnitelné, jiné mají spíše neurologickou příčinu. V lékařské dokumentaci je obvykle uváděn pojem “idiopatická skoliosa”. Neděste se ho! “Idiopatická” znamená ve své podstatě, že “neznáme přesnou příčinu jejího vzniku” – většinou se jedná o kombinaci různých důvodů. Neléčená skolioza často postupuje, velikost křivky (měřeno ve stupních dle Cobba) se zvětšuje, a bez účinné terapie cvičením a korzetoterapie vede k zrychlené degeneraci páteře, opotřebení neúměrnému věku, výhřezy meziobratlových plotének a bolesti do rukou a nohou. V těžkých případech může díky deformaci hrudníku omezovat vitální funkce člověka (srdce, dech, …) a zkrátit tak možnost jeho dožití. 

Téměř každá nastávající maminka si přeje, pokud jí to okolnosti dovolí, přirozený porod. I když k císařskému řezu neexistují přímé indikace, může se stát, že porod končí tímto způsobem. O indikaci nebo nutnosti této operace rozhoduje již ošetřující gynekolog nebo později porodník. Je potřeba si uvědomit, že císařský řez je břišní operací se všemi výhodami – zachránění maminky i dítěte, ale i důsledky – porušení integrity tělního povrchu do nejhlubších vrstev. Komplikací je jizva vzniklá po tomto zákroku. O jizvu po císařském řezu je třeba pečovat od prvního dne pobytu na jednotce intenzivní péče v nemocnici. A s postupnými změnami strategie sledovat vyzrávání tkání jednotlivých vrstev a pečovat o jizvu nejméně půl roku, ale lépe rok od operace. V důsledku je jizva po císařském řezu, stejně jako jizva po jakékoli břišní operaci, úkolem a novým společníkem na celý život. Více o možných přístupech a péči o jizvu se dočtete v našem článku “Péče o jizvu po císařském řezu”.

Pokud se v dnešní době pobavíte s pár známými nebo kolegy z práce, zjistíte, že s touto obtíží se potýkal nebo potýká kde, kdo. Většinou této diagnóze předchází epizody opakovaných ústřelů (ischiasů – lidově nazývaných “houserů”). Někteří vnímají tato varovná znamení páteře jen jako “sezónní rituál” a tak se jim bohužel nemusí podařit zavčas zatáhnout za záchrannou brzdu rozvoji tohoto onemocnění. Pokud se vyklenutí meziobratlové destičky (tzv. protruze neboli bulging disku) neléčí, končí prasknutím obalu destičky a vylitím části jádra do páteřního kanálu. Takový stav je provázen náhle nastalou ostrou bolestí, která neodchází a většinou se propaguje do dolní končetiny (v případě bederní páteře) nebo horní končetiny (v případě krční páteře). I takový stav lze velice často léčit konzervativně cvičením v kombinaci s manuální terapií, jen ve výjimečných případech je třeba sáhnout k operativnímu řešení. I po něm je však třeba zahájit terapii cvičením. Zvolit tedy preventivní cvičební program se zdá být ergonomičtější a ekonomičtější, než čekat do krajnosti. Skvělou metodou pro léčbu bolestí zad a prevenci vzniku výhřezu je cvičení Spirální stabilizace.

Artróza je obecně vzato výsledek artrotického procesu, který se děje na všech kloubech lidského těla v průběhu života a je přirozeným průvodním jevem stárnutí. Jedná se o opotřebování chrupavky kloubu uvnitř nitrokloubní štěrbiny. Za prevenci vzniku tohoto onemocnění lze považovat celoživotní udržování dobrého rozsahu pohybu v daném kloubu a podporu stability kloubu dobrou silou, optimálním napětím okolních svalů. Pohyblivost kyčelního kloubu taktéž souvisí s postavením pánevních lopat vůči sobě, symetrií pánevního kruhu, stavem SI kloubů a pohyblivostí bederní páteře. Vznik artrózy, ve smyslu jejího předčasného nástupu, může negativně ovlivnit například nestejná délka končetin, skoliotické postavení pánve v torzi, ale také vrozená dysplazie kyčelního kloubu. Vrozenou dysplazii (nepoměr hlavice kosti stehenní k jamce v pánevní lopatě) si většinou nepamatujeme, ale od maminek známe z vyprávění, jak nás musely balit do více plen – takzvaně “naširoko”. K omezování pohybu dochází podle určitého vzorce, jako první se ztrácí plný rozsah vnitřní rotace, pak nelze plně zanožit (reflexní stažení extenzorů), pak vázne ohyb a pak rotace kyčle ven a takto kloub také testujeme. Terapií je streč, posilování a provádění rozmanitých pohybů, trénujících rozsahy pohybu v daném kloubu.

Diastáza, neboli rozestup obou listů přímého břišního svalu v jejich vazivovém střední spojovacím pruhu (linea alba), je v těhotenství fyziologickým jevem. Na to, jak se bude břišní stěna v těhotenství i po porodu chovat, má velký podíl tonus neboli napětí břišní stěny v období před otěhotněním. Pokud jsou břišní svaly příliš povolené, není to výhodný stav, protože rostoucí děloha s miminkem se rychle vyklene a páteři i orgánům chybí opora pevnosti břicha a mohou se dostavit časné bolesti bederní páteře. Rovněž tak pokud nemá sval svoji optimální pevnost a pružnost, ovlivňuje to rychlost a míru rozestupu břišních svalů. Jiný je stav při prvním a opakovaných těhotenstvích. Při plánování dalšího miminka je určitě žádoucí myslet na úpravu stavu břišní stěny. Po porodu v době šestinedělí nedoporučujeme posilovat přímé břišní svaly a být velice šetrná k celé břišní stěně, dodržovat režimová opatření, která pomáhají omezit nadměrné zvyšování nitrobřišního tlaku (toto platí zvláště, pokud byl porod veden císařským řezem). Příčný břišní sval můžeme zapojovat už v šestinedělí v rámci zapojení hlubokého stabilizačního systému a dechových cvičení spojených s pánevním dnem. Na konci šestinedělí se systematicky věnujeme posilování šikmých břišních svalů, které pomůžou jako přirozená šněrovačka kompenzovat vzniklou diastázu. O velikosti diastázy Vás informuje lékař, fyzioterapeut si též břišní stěnu vyšetří a pomůže Vám designovat postup opětovné zátěže břišní stěny až do jejího návratu k normálu.

Diagnóza, která dostala svůj název podle sportovní aktivity, u které se dokáže vyskytovat opravdu často, ale nedá se bohužel říci, že by entezopatií laterálního epikondylu kosti pažní (jak se také odborně nazývá) trpěli pouze tenisté. Těmito obtížemi trpí i manuálně pracující lidé, zvláště z oborů, kde jsou manipulována těžká břemena v izometrických kontrakcích svalů předloktí (obrábění, práce v továrnách, …).  Jedná se o bolest pramenící z přetížení úponových šlach natahovačů zápěstí a prstů. Šlachy se vlivem nadměrného zatěžování svalů předloktí zanítí, což samo osobě přináší nepříjemnosti – otok, zčervenání, zvýšenou teplotu terénu a bolest, která mění reflexně pohybový vzorec užití dané oblasti – horní končetiny. Zánět se poté hojí vazivovou jizvou – taková tkáň však postrádá původní pružnost šlachy svalu, a tak je náchylná k dalším mikrozraněním, která vedou k opakovanému zánětu a tak se celý nešťastný koloběh stále cyklí a stav se může zhoršovat. Metodou první volby je klid – snížení napětí svalů, tlumení průvodních projevů zánětu a dostatečný čas pro jeho zklidnění. Velice užitečnou se jeví laseroterapie, která umí pomáhat hojení drobných jizev po mikrotraumatech, ve smyslu udržení větší vláčnosti a pružnosti dané ztkáně. Průběžně využíváme techniky měkkých tkání, postizometrickou relaxaci (PIR) příslušných svalů a kineziotaping. Stejnou problematiku přináší tzv. mediální epikondylitida humeru – neboli dříve oštěpařský, dnes také golfový loket. Týká se vnitřní strany loketního kloubu. Mechanismus vzniku je velice obdobný,postup terapie je shodný!

U hypermobility bychom měli hovořit spíše o predispozici, než o diagnóze. I když v tomto smyslu záleží na tom, zda vyzdvihneme hypermobilitu celkovou (která bývá nejčastěji vrozená) nebo lokální hypermobilitu, kterou si člověk může z různých důvodů v životě získat. V prvním případě se jedná o změněnou kvalitu pojivové tkáně tedy vazů, šlach, kloubních pouzder, ale i svalů. Člověk se sklonem k hypermobilitě má často pocit “že není příliš ohebný”, ale přesto u něj nacházíme zvětšené rozsahy pohybu v mnoha kloubech těla a velice často je právě toto zdrojem bolesti – například v páteři, v ramenním kloubu nebo kyčli. Místní (lokální) hypermobilita bývá spojená s určitým kloubem nebo segmentem páteře a může vzniknout například na podkladě opakovaných mobilizací daného místa těla. Velice často to bývají spíše preventivní mobilizace žeber, které způsobují opakující se, stále častější blokády této oblasti, spojené s nepříjemnými průstřelovými bolestmi. Podobně působí například neuvážené chiropraktické manipulace dělané pravidelně jednou za půl roku, které často bývají nazývané tzv. “údržbou”. V moment aplikace působí velice efektivně, neboť je provází výrazné křupavé zvuky a velice krátká přechodná úleva. Stav ztuhlosti se však v řádu hodin vrací a celý cyklus ošetření-pocit tuhosti/blokády-ošetření je  pocitově třeba podstupovat stále častěji. Bohužel se tak pěstuje právě výše zmíněná lokální hypermobilita spojená s bolestí dané oblasti, neboť při tvrdých/nárazových manipulacích dochází k poškození kloubních pouzder a vazů chránících kloub. Obecně je v takovém případě potřeba nastolit zpět stabilitu mezi mobilitou a stabilitou daného kloubu. Fyzioterapie má nástroje, jak toho dosáhnout, od centrace kloubu po stimulaci měkkých tkání nebo například taping.

Bolesti hlavy jsou bohužel nemocí doby velice často spojenou s bolestmi páteře, o kterých píši v diagnóze: bolesti zad. Jedná se o problém, který umí mít mnoho příčin a umí se chovat tzv. mutifaktoriálně, to znamená že jedna bolest hlavy pramení z více jednotlivých faktorů, které se v daném okamžiku nasčítají. Obecně je třeba rozlišovat mezi bolestí epizodální (více méně ojedinělou nebo spouštěnou charakteristickým podnětem) nebo dlouhodobou. Zásadní je také intenzita bolestivého prožitku. Obecné rady jsou dostatek hydratace, spánku, dobrá regulace stresu – bolest hlavy často mívá psychosomatický kořen. Příčiny mohou být mechanické, například komprese nervstva v oblasti krční páteře při dlouhodobém nekomfortu této oblasti, ale také hormonální nebo meteosenzitivní, způsobené i podprahovým vnímáním změn tlaku a proměn počasí. Z pohledu kraniosakrální terapie, kterou často do problematiky bolestí hlavy vstupuji, se může také jednat o nekomfort nervové soustavy vzniklý po předešlém prodělaném operativním zákroku (vznik jizev a jejich tah ve fasciální síti) nebo po prastarých pádech na hlavu nebo kost křížovou, kostrč. Podle rozklíčování možné příčiny problému se také odvíjí forma terapie. Z naší zkušenosti je však vždy dobré v takových případech k člověku a celému systému jeho bytí přistupovat velice jemně.